Na první pohled poměrně jednoduchý cosplay. Samozřejmě jsem se rozhodla dělat verzi v sestřičkovském úboru, tu známější šlahounovitou jsem zamítla, protože bych v listopadu za A) umrzla, za B) už takhle je ten cosplay docela odvážný a nehodlám pohoršovat okolí svou postavou ještě více.
No vs. Yes
Nápad najít pouzdrové šaty tak specifického tvaru, délky rukávů a barvy v obchodě nebo sekáči jsem zamítla rovnou, protože ta šance je nepatrná. Takže jsem si zakoupila v galanterii střih, podle návodu ve střihu 2 m světle fialové látky (ve střihu bylo jen 1,5 m, ale já si radši vždycky beru nějakou rezervu), osm červených knoflíků, nějaké nitě a zip. S tím by trochu problém, protože skryté zipy dělají pouze do délky 50 cm a já potřebovala 55 cm. Mám moc dlouhá záda (zeptejte se Riwy - v korzetu mám šněrovadlo o délce sedmi a půl metru) a tak jsem hledala vhodnou alternativu. Našla jsem jeden ve stejné barvě, ale že by mě jeho provedení nějak nadchlo, to se říci nedá. Krom tohoto nákupu jsem už měla doma dlouhou červenou paruku, kterou jsem se rozhodla nijak neupravovat, protože s ní mám další úmysly a na sranda cosplay, kterým je Ruka, bohatě postačilo sčísnout ofinu na stranu. Tenký lakovaný černý pásek jsem také měla doma.
Další věcí, kterou jsem musela pořídit, byly červené lodičky. Chtěla jsem nějaké na vysokém podpatku a platformě (protože mám kila navíc a takhle se to v té minisukni trochu ztratí) a pokud možno levnější. V listopadu docela výzva. Mé cesty vedly hlavně k vietnamcům, ale tam měli buď oflitrované (nejdou přebarvit), semišové (ten samý problém) nebo s otevřenou špičkou (a já potřebovala uzavřené). Nakonec jsem pořídila jasně oranžové za tři stovky v Bílé Labuti a vylepšila je několika vrstvami červeného autolaku. Materiál byl doma, mohlo se začít tvořit.
Pustila jsem se do toho ve čtvrtek večer, protože jsem do té doby byla v práci. Nejvíc práce jsem ale udělala v pátek přes den. Vše, až do doby stehování jsem poctivě dokumentovala foťákem, ale pak jsem se vztekala natolik, že jsem na focení zapomněla. Proto sem ty dvě fotky ani dávat nebudu.
Začala jsem od šatů, kdy jsem si vystříhala střih podle předem připravených linek. To byl trochu problém - mé atypické míry ubíhaly přes tři různé velikosti. Po chvilce přemýšlení, jak střih upravit, jsem nakonec zvolila nejsnadnější variantu a látku stříhala podle největší velikosti s tím, že to pak upravím přímo na sobě.
Nevědoma práce se záševkami jsem si je podle střihu hezky nakreslila a vystřihla (!!) - velká chyba! Potom jsem si všechny části hezky oentlovala, našpendlila, nastehovala. Což byla ve výsledku asi nejpracnější část, protože se odehrávalo za tohoto scénáře:
1. opatrně na sebe navléct našpendlenou věc
2. požádat muže, aby věc v místě zipu na zádech sešpendlil
3. odebrat se před zrcadlo a snažit se nepíchnout si špendlík do břicha při rovnoměrném zabírání látky na potřebných místech
4. požádat muže aby věc na zádech rozšpendlil
5. opatrně se svléct, aby špendlíky zůstaly na svých místech
6. všechno hezky sestehovat
7. postup opakovat, dokud to nebude všechno sedět jak má
Když už všechno bylo nastehované jak má, začala jsem sešívat. Všechno vypadalo dobře do doby, než jsem začala rozžehlovat. Záševky. Mrchy jedny, že já si raději nejdřív nepřečetla na netu jak na ně. Ono totiž nikdy nemáte postavu jako podle střihu a všechno se musí individuálně upravit. Já potřebovala záševky na zádech trochu výš a ty na prsou trochu menší. Volala jsem mamce o radu a ta zněla - povol si je a udělej si je jak potřebuješ sama od oka. No jo, jenže jak to udělat, když si je jistá inteligentní osoba už vystřihla? Takže jsem čarovala a rozžehlovala, ale ve výsledku šaty na prsou odstávaly jako jeden Madonnin známý kostým, což potvrdil i muž.
Rozumíme si, že?
Naštěstí se konala spása ve formě klopy. Když si všimnete, šaty mají zapínání na pravé straně. To jsem se rozhodla udělat falešné, protože jsem doopravdy netušila, jak je zakomponovat do šatů. Halelujah, odstávající prsa zakryla klopa. Další problém byl jak vyřešit odstávající záševky na zadku. Opět jsem čarovala a rozžehlovala, ale opět se zázrak nekonal. Navíc jsem chytala záchvat zoufalosti nad zipem který byl všechno, jen ne neviditelný. Tehdy jsem se rozhodla toho na chvilku nechat a vytáhnout a upravit paruku (u které jsem zjistila, že nakonec moc úprav nepotřebuje). Konal se zázrak, protože paruka je dlouhá až po zadek (díky všem bohům na nebesích) a zip i pitomé záševky zakryje.
Tehdy se konal zásek už-nevím-kolik. Rukávy. Byly nějaké divné. Hrozně dlouhé, se zbytečně dlouhým rozepínáním. Musela jsem je opět hodě upravovat, aby aspoň trochu seděly. Stálo mě to dost práce, ale šaty byly nakonec hotové.
Té radosti! Stačilo jen dodělat úchytky na pásek a měla jsem hotovo! Jala jsem se hledat pásek. V tom nastal další problém. Pásek, který jsem ještě týden předem viděla a radovala se, jak se mi hodí, najednou pozřela černá díra. Určitě to znáte, každý máme jednu takovou doma. Tento článek píšu víc jak třičtvrtě roku po Akiconu a po několika generálních úklidech celé domácnosti a pásek díra stále nevydala. Nicméně byl pátek, deset hodin večer a já musela vymyslet alternativu. Takže jsem opatrně našila na šaty černou stuhu (těch mám doma vždycky dost) a k nim přidala zapínání z jiného tenkého pásku (který se ovšem nehodil, protože byl posázený kamínky).
Stačilo už jen dodělat čepeček a měla jsem hotovo. Ten byl asi nejjednodušší. Nakreslila jsem si na papíru kružnici, pak přemýšlela, jaký z těch dvou vzorečků je pro obvod kružnice, vypočítala potřebný pruh látky, vyztužila, sešila, nabarvila kříž a přišila sponky. Vyztužení se nakonec ukázalo nedostatečné, čepeček se kroutil, takže jsem udělala nálet na ledničku, vysypala kulatou krabičku od taveňáku a tu opatrně uchytila do čepečku. Tradá, hotovo, může se na con.
Samozřejmě během celého procesu jsem nesčetněkrát propadla depresi, stavu "v tomhle nikam nevylezu" a stavu "jsem naprosto k ničemu". Dále se konalo několik výkřiků "proč nemám figurínu", "proč jsem se k tomu nechala ukecat" a "proč si nezjistím jak se s tím pracuje dřív než to pokazím" (hodně často). O přemýšlení nad kurzem šití ani nemluvě. Můj styl "metoda pokus-omyl" sice funguje, ale první verze cosplayů pak nejsou moc podle mých představ, nehledě na zbytečně vyhozené peníze za látku. Ale jak říká moje mamka - každý se to musí nějak naučit. Už vím, kde jsou chyby a rozhodně se jich pro příště vyvaruji.
Tehdy se konal zásek už-nevím-kolik. Rukávy. Byly nějaké divné. Hrozně dlouhé, se zbytečně dlouhým rozepínáním. Musela jsem je opět hodě upravovat, aby aspoň trochu seděly. Stálo mě to dost práce, ale šaty byly nakonec hotové.
Té radosti! Stačilo jen dodělat úchytky na pásek a měla jsem hotovo! Jala jsem se hledat pásek. V tom nastal další problém. Pásek, který jsem ještě týden předem viděla a radovala se, jak se mi hodí, najednou pozřela černá díra. Určitě to znáte, každý máme jednu takovou doma. Tento článek píšu víc jak třičtvrtě roku po Akiconu a po několika generálních úklidech celé domácnosti a pásek díra stále nevydala. Nicméně byl pátek, deset hodin večer a já musela vymyslet alternativu. Takže jsem opatrně našila na šaty černou stuhu (těch mám doma vždycky dost) a k nim přidala zapínání z jiného tenkého pásku (který se ovšem nehodil, protože byl posázený kamínky).
Stačilo už jen dodělat čepeček a měla jsem hotovo. Ten byl asi nejjednodušší. Nakreslila jsem si na papíru kružnici, pak přemýšlela, jaký z těch dvou vzorečků je pro obvod kružnice, vypočítala potřebný pruh látky, vyztužila, sešila, nabarvila kříž a přišila sponky. Vyztužení se nakonec ukázalo nedostatečné, čepeček se kroutil, takže jsem udělala nálet na ledničku, vysypala kulatou krabičku od taveňáku a tu opatrně uchytila do čepečku. Tradá, hotovo, může se na con.
Samozřejmě během celého procesu jsem nesčetněkrát propadla depresi, stavu "v tomhle nikam nevylezu" a stavu "jsem naprosto k ničemu". Dále se konalo několik výkřiků "proč nemám figurínu", "proč jsem se k tomu nechala ukecat" a "proč si nezjistím jak se s tím pracuje dřív než to pokazím" (hodně často). O přemýšlení nad kurzem šití ani nemluvě. Můj styl "metoda pokus-omyl" sice funguje, ale první verze cosplayů pak nejsou moc podle mých představ, nehledě na zbytečně vyhozené peníze za látku. Ale jak říká moje mamka - každý se to musí nějak naučit. Už vím, kde jsou chyby a rozhodně se jich pro příště vyvaruji.
Tento cosplay nepatří k mým lepším výtvorům, ale na první pokus o pouzdrové šaty si myslím, že to není nejhorší. Chceme ale s holkama zrealizovat pořádné focení a v tom případě šaty s velkou pravděpodobností ušiji znova (ono metr a půl fialové látky není zas taková pálka) a pořádně nastyluji paruku.
Autorem fotek je Patrik: https://www.facebook.com/patrikcz
~ Clover
Žádné komentáře:
Okomentovat