MCM Expo : den první

Původně jsem říkala že se na nějaké reportování vyprdnu, ale nakonec mi to nedalo a napíšu pár vět.

PÁTEK

Velké přípravy na páteční odjezd do Londýna na MCM Expo (28. - 30. 10), jehož součástí je i Eurocosplay, u nás měly začít zhruba někdy na začátku týdne - ale ouha! Myra lehla a až do čtvrtečního večera ležela jak lemra. Takže Alfred sám lítal, zařizoval a sháněl. A dodělával cosplay na poslední chvíli. Ve čtvrtek večer nás jeho tatínek i s civilním kufrem naložil do auta a odvezl k nim, abychom u nich přespali a ráno to měli blíž na letiště. Odjezdu z našeho bytu předcházel můj desetiminutový záchvat obav o osmáky, kdy jsem jim nacpávala klec senem, plnila misky suchým žrádlem, doplňovala napáječky vodou a drátovala dvířka klece, aby se pánové nevydali na obchůzku po bytě.

U rodičů bylo plánovanáno dodělat pár drobností a jít spát... ha ha, naivky. Spát jsme nešli vůbec. Mě se povedlo asi v půl čtvrté usnout zlámaná na křesle, načež jsem zase za hodinu vyletěla a šla pokračovat v drobném pomáhání nestíhajícímu a vystresovanému Alfredovi. Kolem půl sedmé jsme už zuřivě pobíhali všichni, dobalovali kufry (jeden civilní - menší a druhý cosplayový - větší XD) a narychlo do sebe házeli snídani a na sebe podobu lidí (věřte mi, šlo to fakt těžko...)

Cestu na letiště jsme proklimbali, takže vykopnutí do ranní zimy a šumu odbavovací haly bylo jako facka. Navíc jsme vystoupili u špatného terminálu, takže jsem si aspoň prohlídla letiště při pochodu z druhého do prvního terminálu. A chytla ještě větší nervy - tohle měla být moje první letecká premiéra (a ne, netěšila jsem se na ni).

Ve druhé hale jsme se hned zařadili do fronty na odbavení a čekali. Shana s Lukášem měli drobné zpoždění, takže při zahlédnuté bílé široké sukně a mašle ve vlasech (lolitaaa :3) jsem je hned akčně čapsla a odtáhla dopředu k nám. Lidi ani neprotestovali, asi se báli Bářiných spodniček =D Při odbavování Alfredova kufru nastala poměrně vtipná situace, kdy slečna u přepážky zůstala bezradně dumat co s tím, když převáží nefunkční repliku rozebrané a rozřezané (nevešla se do kufru x x) zbraně z plastu, od které má certifikát přímo z Bohemia Airsoftu že je 100% nefunkční (jako co by v ní asi mělo fungovat, když tam nic není? oO ). Nakonec nás poslala k nadměrným zavazadlům, kde kufr projeli rentgenem, zavolali policii, kufr si nechali otevřít, zbraň rozloženou na milion kousků (dobře, asi deset) ukázat a vysvětlit, co s tím Alfred vlastně jede dělat. Nejspíš někomu zabodnout hlaveň do... no, však víte kam. Jinak ta zbraň snad ani nebezpečná být nemůže.

U další přepážky zase čekalo vysvětlování mě, že ta černovlasá, dlouhovlasá slečna na občance jsem opravdu já a obtloustlý, znuděný starší pán coby ochranka se opravdu nemusí zdráhat mě pustit do duty-free zóny.

V téhle části mám trošičku mlhu, což se rovná hodině a půl pospávání na sedačkách nebo vestoje, hledání toalety (loli friendly, do kabinky by se bez problémů vešly dvě lolitky i s megapufy spodničkami XD) a lovení pití.

Naštěstí nám brzo otevřeli bránu, takže jsme se proploužili k takovým těm úžasným urychlovacím pásům (:3), svezli se a zařadili se mezi hromadu čekajících lidí. Naštěstí jsme nečekali dlouho (akorát na ulovení pár fotek a vytažení občanek) a po další kontrole (je jich hrozně moc, a přitom sem by se člověk neměl šanci bez letenky a občanky už vůbec dostat!) jsme byli nasměrováni do spojovacího tunelu k letadlu.

Tady mě chytly už opravdu über nervy, což Alfreda ale vůůůbec netankovalo a sotva jsme se uvelebili na sedadlech, usnul. Probral se až při rolování na dráhu, kdy jediná letuška na palubě držela bezpečností přednášku (fakt by mě zajímalo, jak moc by nám pomohly skluzavky u východů v letové výšce... XD) a tvářila se u toho epicky otráveně. Vzlet se pro mě stal začátkem dvě hodiny trvajícího pekla, kdy mi totálně zalehly všechny dutiny v hlavě a nepovolily celý let. A ještě si hezky pískaly, škrundaly a tlačily mi na spánky a nedaly mi spát (což jsem měla v plánu, celé to zaspat). Ale průlet nad mraky bych fakt krásný - mraky byly jako cukrová vata, růžovoučká, načechraná, jenom do nich skočit!

Přistání bylo stejné peklo, málem mi to vystřelilo ony ucpané dutiny - ale rolování po dráze a manévrování k tunelu bylo fajn, nikdy bych neřekla že jsou letadla tak manévrovatelná.

Letiště London-Gatwick nás přivítalo naplno zapnutou klimatizací (byla tam zima jako v psinci >>) a dlouuuuhouuu cestou k pásu na vrácení zavazadel. Tady jsme si chvíli postáli, koukali na rotující kufry a čekali, až laskavě vyhodí naše. Po znovunabytí toho nejcenějšího (tj. ten obrovský s kostýmem - koho by zajímal civil?! XD) jsme se propletli letištěm a zamířili k vlakovým pokladnám. Následovalo štelování hodinek o hodinu zpět (ano, děti, Londýn má časový posun mínus jedna hodina), kupování lístku (první anglicky spíkoval Alfred, jsem srab) a úprk na nástupiště. Samozřejmě na špatné. Tak jsme kufry vyrvali nahoru, přešli k vedlejším ekalátorů, zase je svezli dolů a konečně nastoupili do správného vlaku.

Vlaky mají angličani malé, nízké a totálně narvané. Do centra jsme jeli kolem 45 minut, celou dobu jsme stáli a jako bonus nás při vystupování z nádraží zaskočily turnikety, které nám sežraly lístek, otevřely se a lístek nám zase vyplivly. Sytém, který by tady u nás fungovat nemohl...

Na London-Victoria, kde nás vlak vysadil, jsme se rozloučili se s Lukášem a Shanou, kteří měli ubytování na druhém konci Londýna než bylo Expo (a naše ubytování). Hned při vlezu do vagónu nám pohled padl na dvě podivně vypadající slečny, které byly všechno možné, jenom ne civil. Po krátkém dumání v nich Alfred poznal místní hetalistky a moje odborné oko ženskou verzi Pruska a Ruska. Potkaly jsme je i při přestupu na nadzemku, vedoucí přímo k areálu výstaviště. Ono se to vůbec v té nadzemce začínalo množit - přistupovali mladí lidé/puboši s bágly, spacáky, holemi omotanými bublinkami a krabicemi a naprosto nečekaně se to všechno vyhrnulo z vlaku na zastávce ExCeL London.

ExCeL na nás ofoukaně koukl hned od přístavu od Temže. Rychle jsme se s kufry zamísili mezi proudící dav... a hledali. Nikdo Alfredovi totiž neřekl, kde se má registrovat a u koho. Takže jsme si halu prošli jako debilové tam a zpátky (hezká dvacetiminutová procházka), nechali se vyhodit z klasické fronty že tady jako Eurocosplay být nemáme a že se máme hlásit mezi halou tři a čtyři. Po nalezení infostánku u trojky jsme byli posláni do VIP vchodu o kousek dál, který střežila taková ta klasická tetka uklízečka v oranžové vestě. Čekali u něj dva znavení kluci s obrovskou krabicí s nápisy "breakable", kterou ovšem neměli šanci VIP dveřmi procpat. My naštěstí takový problém neměli a tak nás to stálo jenom chvíli vysvětlování a mávání papírem. Paní pochopila, my pochopili a byli vpuštěni dovnitř do haly.

Hala nás ohromila rozlohou středně velkého hangáru pro malá letadla. Byla obrovská. Naprosto největší prostor pro con, jaký jsem kdy viděla. A hala byla prázdná - Expo ještě oficiálně nezačalo a tak se mezi vykládajícími stánky pohybovali jenom prodejci, organizátoři a pár zmatených eurocosplayerů. Dvě slečny, co na mě anglicky mluvily před vchodem, se teď opatrně přiblížily a začaly slovensky XD. Chvilku jsme ve čtyřech bloudili po hale, ale naštěstí nás napadlo, že velení Eurocosplaye bude asi někde u cedulí s cosplayem. Tam Alfred se slečnou Simonou nedůvěřivě okoukli vytáhlého, brýlatého mladého muže, který měl být hlavní organizátor soutěže a ten jediný, se kterým soutěžící celou dobu komunikovali. Nakonec se z něj opravdu vyklubal James. Navelel nás i s kufry do malého zázemí stánku, my tam kufry nechali a dostali až do večera volno.

A co teď, když bylo lehce po obědě?

V první řadě jsme nabalili foťák, kameru a spoustu kapesníčků a vyrazili na obhlídku haly a výstaviště.

Samotná Expo hala nám zabrala dobré dvě hodiny procházení, okukování stánků, nadšeného kvílení nad všude visícími plakáty, zkoušení her (Soul Calibur a noví Dynasty Warriors 7: Xtreme Legends na velkých obrazovkách OMNOM) a přemýšlením, co všechno si musíme v neděli za zbývající peníze koupit.

Co se týče přímo stánků, byla možnost narazit opravdu na všechno možné i nemožné spojené s Japonskem, anime a módou. Mě uchvacovaly stánečky s ručně vyráběnými šperky a ozdůbkami pro (nejenom) lolitky - nádherné kameje, zmrzlinkové náušničky, macaronkové prstýnky aaaaw! Spousta věcí, za které bych byla schopná utratit celý obsah peněženky. Nakonec jsem si v pátek koupila jenom malý přívěšek na klíče/ whatever v podobě růžovovlasé chibi ultimátněkjůt anime děvy. Alfred odolal a nekoupil si zatím nic, zato si hezky pohoršeně zakvílel na pestře nabarvenými airsoftovými zbraněmi - zákon je zákon (u nás naštěstí neplatící) a zbraň, která není ostrá musí být jasně označená jako airsoftka.

Po několikakilometrovém (rozhodně!) pochodu halou jsme se vydali na další pochoďák. Atakována byla hlavní chodba areálu ExCeL London (Exhibition Centre London, kdyby někoho mátla ta poťapaná zkratka), která je obsypaná restauracemi, fastfoody a kavárnami. Hezky jsme se prošli celou "chodbou" (nevím jak jinak tu dálnici názývat oO ), na konci se otočili, zapnuli kameru a šli zpátky. Poměrně svižnou chůzí nám to trvalo projít přes šest minut. Představe si to. Nebo ještě lépe - představte si na délku Václavák a na šířku půlku Václaváku. To by mohlo zhruba odpovídat rozměrům oné "chodby" XD

Aspoň jsme si udělali přehled o cenách - mají tam pěkně draho. Ulovili jsme každý hamburger menu skládající se z obřího hambáče, obří porce hranolek (snědli jsme jednu porci a umřeli - mekáči, pouč se) a pití (cola v divných flaškách - jsem zvědavá, kdy dojdou sem). Tady začínám mít opět mlhavo - mám dojem, že jsme pak šli zpátky ke cosplay stánku vyhrabat moje kapičky do nosu (klimatizace mi kvalitně zabetonovala dutiny tak, že jsem nemohla vůbec dýchat), pak jsme se vykulili opět ven (fakt jsme se hrozně nacpali, chci tu hamburgrárnu i tadyyy T T) a ulovili nějaký další stolek ve středu chodby. Odtud pochází ona vtipná fotka "usteleme si na stole" - na půlhodinku to zabalil Alfred a já hlídala věci, nečež jsme si to prohodili a hlava upadla mně. I ta hloupá půlhodinka nám trochu pomohla se probrat (Alfred nespal dvě noci, já jenom jednu a bylo to na nás docela dost znát), takže jsme nabrali směr Expo hala a šli se podívat jak to vypadá teď, po oficiálním zahájení.

Vypadalo to dost nacpaně. Najednou byla všude hromada lidí, spousta angličtiny... a vlastně to (až na ty megalomanské prostory) vypadalo úplně stejně jako náš Animefest. Lidi se pohybovali ve skupinkách, nadšeně se vítali, objímali, jásali, óchali a áchali nad stánky s anime blbostmi, obdivovali cosplaye a zbraně a fotili. V civilu jsme si připadali divně a neviditelně - procházet cony v civilu nejsme zvyklí. Ale nezabránilo nám to nadšeně projít už plně rozložené Expo, nakouknout do zatím neotevřené haly (kde stálo pouštní vznášedlo ze Star Wars) a na dobrou půlhodinu zaparkovat u prezentace jakési motorkové hry na Xbox, kdy hráč projíždí trasu a když z ní vypadne, většinou vybouchne... a když dojede do cíle, taky umře nějakou epickou smrtí XD Alfred to okomentoval jako nezajímavé, nicméně po té půlhodině jsme se bavili oba.

Někdy v tuto chvíli koncil náš volný program (kolem sedmé, cca) a začínal raut a večírek Eurocosplay soutěžících, doprovodů soutěžících a některých orgů.

Byli jsme nahnáni skrz zázemí do veliké, okobercované zasedačky - a prý bavte se. Tak jsme se bavili. Někdo víc, někdo míň, někdo pomaleji, někdo se hned vrhl do mezinárodního konverzování. Na začátku se skupinky bavily víceméně jenom mezi sebou (každá země tam měla minimálně čtyři lidi - dva soutěžící a doprovody), s postupujícím večerem a ubývajícím jídlem (byly toho fakt plné stoly - pečivo, pomazánky, maso, sladkosti, slanosti a mají omnom brambůrky XD) jsme se přestali ostýchat a začali se bavit všichni. My s Alfredem jsme zapojili nabízené PS2, vložili Soulcalibur a šli se navzájem mastit. Po chvíli jsme nalákali další, utvořila se kolem nás fandící skupinka, tak jsme předali ovladače a šli fandit a bavit se. SC po chvíli vystřídal Guitar Hero, kterého jsem se dobrovolně vzdala - mám na to totálně levé ruce.

Alfred konečně naživo poznal Genesis, malou modrovlasou Španělku, se kterou si posledních pár měsíců povídal přes facebook a se mnou se pustil do řeči Bulhar Martin (u kterého nervozita udělala s angličtinou taky svoje a chvílemi jsme se domlouvali rukama nohama =D )

Kolem desáté jsme začínali být už viditělně utahaní - hovor a zábava sice nevázly, ale vyčerpávající cesta a náročný den byl na všech znát. Proto jsme pod velením Jamese posbírali sebe, dole ('naše' místnost, která nám měla být celé dva dny základnou, byla ve druhém patře haly) odložené kufry a prošli opět totálně prázdnou halou k zadnímu východu výstaviště. Bylo nám řečeno, že do hotelu nám kufry odveze auto (přijela malá dodávka) a nás posléze také (nastalo hromadné vtipkování jestli máme nastoupit ke kufrům), ovšem všichni jsme komplet zůstali zírat jako puci, když přijela tři osobní auta, vylezli tři řidiči a po čtyřech lidech nás začali nahánět do aut =D Cesta na hotel se tím pádem trohu protáhla, protože nás vezli snad natřikrát a navíc snad tuším do třech různých hotelů.

Konečně mi naplno došlo, že v Anglii se jezdí obráceně než u nás a cesta po levé straně vozovky mi přišla fakt divná... pořád jsem čekala, kdy to do nás napálí protijedoucí auto (XD).

U hotelu už na nás čekaly kufry, tak jsme si u recepčního (Inda s úžasným přízvukem =D) vyzvedli karty na pokoj (fakt tam byly vstupy na karty!), informovali se v kolik máme ráno být připravení (půl osmá omg!) a došourali se na patro. Následovala krátká vtipná scéna s maďarským párem, který se nemohl dostat do pokoje a nakonec jsme i my konečně zapadli do klidu pokoje.

Hotel Etap je buňkový hotel - pro mě novinka se zajímavou sprchou a netěsnícím oknem (kosa). Ale na vyspání to stačilo naprosto bohatě, navíc s velkou postelí i peřinou - pcha, luxus! =D

Mám pocit, že jsme usnuli pomalu dřív, než jsme si popřáli dobrou noc.

~ Myra