NEDĚLE
V neděli ráno se nám vstávalo fakt těžko. V noci se totiž stihl posunout čas, takže jsme se vyrovnávali nejenom s klasickým posunem (byste se divili, ale ono i ta hodina dělá divy, když je člověk nevyspalý), ale i s přeměnou letního času na zimní. Každopádně se nám povedlo dolů na snídani dojít relativně rozumně, ani ne pozdě a ani ne brzo. Stejně jsme ale byli jedni z prvních. V klidu jsme se nasnídali a začali zjišťovat, kde je v okolí ExCeLu směnárna. Chtěli jsme si samozřejmě koupit nějaké věci, ale v peněžence nám svítilo pár liber a slušná suma euro. A to v Anglii jaksi nebrat... Nakonec nám slečna od orgů něco našla, ale s Alfredem jsme se shodli že zkusíme přímo v ExCeLu potrápit bankomat.
Na auta jsme si samozřejmě počkali - ale tentokrát nás nejelo tolik. Několik lidí se už na Expo nevracelo, ale jelo domů nebo se dívat po Londýně - nebo prostě po vlastní ose a programu. Já si chvíli připadala ztracená ve velkém městě - to když Alfred odjel dřív jiným autem než já. Po zhruba půlhodině čekání se i James začal rozčilovat kde řidiči jsou a když jedno přijelo, doslova mě nacpal dovnitř, ať tu nejsem sama bez Alfreda =D
Na Expu nás vyhodili zase u zadního vchodu. Nastalo mých krušných deset minut, kdy jsem se sama uprostřed davů lidí snažila najít svůj kufr a samozřejmě ho nemohla najít. Panika už klepala na dveře, protože jsem nemohla najít ani kufr, ani Alfreda a orgové u Eurocosplay infostánku mi nebyli schopní říct, jestli vůbec někdo nějaké kufry přivezl a kde je vyložil. Naštěstí jsme se s Alfredem potkali přímo před stánkem, takže mě jakž-takž uklidnil z mojí počínající totální paniky a vydali jsme se hledat kufr. Po chvíli hledání jsme ho našli na druhé straně zákulisí infostánku, kde ještě před deseti minutami nebyl. Doteď přemýšlím, jestli mi na něj předtím někdo něco hodil, nebo ty kufry přivezli později nebo jsem panikařila tak moc, že jsem ho v nervech přehlídla XD
Zavazadlo jsme odvezli k Alfredovu nahoru do cosplay místnosti (kde to vypadalo opuštěně, se všemi těmi kufry...) a opět v civilu (vybavení foťákem a kamerou a kapesníčky) vyrazili do mumraje dole.
Lidí bylo méně, daleko. Zhruba jako v pátek po zahájení - na naše měřítka hodně, na sobotní narvanost málo. Prošli jsme se po hale, okoukli co kde mají a zhodnotili, že je čas jít zkusit trochu vyždímat bankomat. Vystáli jsme si na ně slušnou frontu (byly dva vedle sebe) a ačkoliv jsem tomu absolutně nevěřila, povedlo se vybrat jak Alfredovi, tak mně s mojí uchmuchmČeskouSpořitelnouuuuuchm.
Čas nákupů!
Několikrát jsme prošli celou halu, viděli každý stánek, oťapali desítky věcí, vytahali ze stojanů desítky plakátů... a najednou tu bylo to velké dilema. Když jsme jenom okukovali, byla spousta věcí co bychom si koupili - ale když nás v peněženkách hřála hotovost, nevěděli jsme najednou co.
Bylo to těžké a stálo nás to další túru po hale - ale nakonec jsme ulovili zimní čepici s ušima a saténovými stužkami (já, nečekaně XD), wallscroll s Lukou z Vocaloidů (Alfred), DVD s Byousoku 5cm (já, yepee!), knížku z BlazBlue s rozpisy a nákresy postav a fan i ne-fan obrázky (pro naši cosplay skupinu - na příští rok chytáme cosplaye právě z téhle hry), a spoustu triček s awesome obrázky/nápisy (Alfred).
Velmi nás pobavil stánek s hentai (opravdu hardcore hentai) doujinshi, u kterého byla na dočasné hlídání ponechána mladinká slečna v roztomilém (a proklatě krátkém) maidkovském kostýmu. A velmi zaraženě, celá rudá a s rozpačitým úsměvem stála a koukala na tu bandu úchylů, kteří se fanaticky hrabali štosy sprostých časopisů =D
A my pak dostali takový hloupý nápad jít se podívat do vedlejší haly, kde jsme v pátek viděli onen pouštní spídr ze Star Wars... a sotva jsme prošli dveřmi, ocitla jsem se v ráji =D
Vedlejší hala byla totiž narvaná sci-fi, fantasy, seriály, Legem, plackami a sběratelskými věcmi.
Lítala jsem s kamerou od stánku ke stánku, oči navrch hlavy a už přemýšlela, za co utratím zbytek financí. Alfred až tak nadšený nebyl, ale s velkým zájmem si halu procházel taky. Objevili jsme policejní auto, kterým jezdili Blues Brothers, auto alias stroj času z Cesty do budoucnosti, telefonní budku z Dr. Who, akční figurky původních, ještě převlékacích Action Manů, spoustu merchandise ke všemu možnému, přední brnění rytíře ve kterém se dalo fotit (a do kterého jsem samozřejmě vlezla a které na mě bylo moc vysoké XD), oplexisklovanou arénu pro souboje robotů a ring pro wrestling. Souboj robotů jsme nechytli, ale zato jsme chytli od začátku zápas wrestlingu. Bylo to... vtipné. Opravdu. Hezky vypracovaní mužové dělali pózy, nabíhali si do rány (aby se pak mohli ještě efektivněji poslat k zemi), mlátili sebou otočkami o zem a skákali na sebe z hrazení. Bylo to děsně přehrávané a jsem si jistá, že fanoušek wrestlingu ze mě nikdy nebude =D
Daleko větší radost mi udělala skupinka kolem pouštního spídru ze Star Wars, čítající Tuskena (takový ten zafačovaný pouštní člověk), dva stormtroopery (jeden vypadal jako když už jednoho stormtroopera spapal uuuchm) a dvě jednotky R2-D2. Nadšeně jsem cupitala za Artoo a natáčela si ho, aniž bych si všimla záludně schovaného majitele s dálkovým ovladačem. Takže milý Artoo se na mě otočil, vynadal mi, zacupital za mnou, znovu mi vynadal, vypustil na mě s rozčileným cvrlikáním páru a jal se mě pronásledovat kamkoliv jsem se hnula =D Byla jsem z toho na větvi, protože se zastavil když jsem se s ním chtěla vyfotit a pak pokračoval v mém pronásledování =D
Nakonec jsem z téhle haly odešla se čtyřmi přívěsky na krk - jedna plastová vyřezávaná hlava (jakože placatá) Darth Vadera a jedna stormtroopera, a stejně dělanými (akorát kovovými a pěkně těžkými) znaky Autobotů a Decepticonů (Transformers, lidi...).
Než jsme všechno prošli, čas se značně posunul a byl čas si dojít pro kufry. Naposledy jsme vyjeli do naší bordelmístnosti ve druhém patře, popadli kufry a promotali se davem ven. Ještě jsme zkusili najít Jamese, ale nikdo o něm od rána nevěděl, takže jsme se ani nerozloučili a rovnou se vymotali chodbou ven.
Tady jsem si jiště natočila přístavní jeřáby, které už byly bez lan a nefunkční, ale stále totálně creepy (a skvělé na pozadí na focení!) a vyrazili jsme úplně pryč.
Vtipně jsme se zapomněli v nadzemce, odkud nás s bíle zářícími úsměvy vypakovala banda černochů (bylo to děsivé, ale kupodivu slušné a fakt poradili). Metro při zpáteční cestě nepůsobilo ani o ždibec míň klaustrofobicky - je prostě hnusný, malý a špinavý. Brr. Teprve v tuhle chvíli jsem ocenila naše poctivé ruské metro s nekonečnými eskalátory =D
Přestup na jinou trasu byl pro nás lehce zmatečný, a pro mě byl obrovským překvapením. Uprostřed přestupu, na plošině kde se sbíhaly čtyři eskalátory a kde bylo liduprázdno, jsem byla požádána o ruku :3 Následovala typická reakce - koukala jsem jako puk, rozbrečela jsem se... a v tu chvíli kolem začaly proudit přestupující davy =D Takže moje "ano" bylo usoplené a ukuňkané v tom hluku všude okolo. Ale kruci, kdo může říct že byl o ruku požádán v metru? XD
Zbývající cesta na nádraží London - Victoria byly snad jenom dvě stanice, takže za chvíli jsme se opět vztekali s kufry zaseknutými v turniketech a schody na naprosto nečekaných místech - navíc v počtu tři schody po pěti metrech.
Na Victorii jsme se srazili s Lukášem a Shanou, takže pánové vyrazili koupit jízdenky, my rychle zdrbly kdeco (můj prstýnek, Shaninu novou sukni XD) a přesunuli jsme se k tabuli s odjezdy. Jeden vlak na Gatwick nám ujel před nosem, takže jsme se s Alfredem vydali okupovat Burger King, jelikož jsme od rána nejedli. Možná právě proto jsme zlikvidovali hranolky, pití, a půlkou hamburgeru nakonec nakrmili koš...
Cesta na letiště opět proběhla vestoje v přecpaném a přetopeném vlaku. V kombinaci s naším nevyspáním a únavou jsem se divila, že to s námi neseklo - ale přežili jsme a ve zdraví vytahali kufry na letiště.
Tady následovalo překvapení, protože jsme byli nahnáni do letištní nadzemky a k terminálu byli dovezeni dobrých pět minut cesty oním směšným vláčkem. V terminálu jsme to vzali docela úprkem k už otevřenému odbavení. Překvapilo nás, že dopravce, který z Ruzyně lítá dvakrát za den tady má celé jedno odbavovací číslo (však víte... A, B, C... my měli G) se snad deseti přepážkami, kdy jich fungovala více než polovina (na Ruzyni při odletujedna...). Fronta se sice klikatila a lomila snad natřikrát, ale díky více přepážkám jsme byli za deset minut na řadě.
Alfred si opět užil štráchy s kufrem se zbraní. Ochranka si ho čapsla, odtáhla zase někam k rentgenu a vypustila po docela dlouhé době i s pečetí na zámku kufru. Prý byli zvědaví úplně stejně jako čeští policajti a ochranka =D
Velmi nás poděsila bodrá česká parta lidí, co se zřejmě vracela z fotbalu a v které byl jeden pán, který měl evidentně přes čáru. Tak nějak jsme je měli vedle sebe celou frontu a čekání na vstup do duty-free zóny, což moc příjemné nebylo - zvlášť při představě, že v letadle můžou skončit někde vedle nás.
U pípáků na kovy a tekutiny mě zase zuli (a mně teprve teď došlo, že mi ve steelkách nepípají okované dírky na tkaničky, ale ta ocelová špička v botě XD), ale zato mi prošly kapičky do nosu (yeepee, žádný beton v dutinách!).
V duty-free zóně jsme ulovili pitíčka - CapriSonne s normálním zavíratelným víčkem (proč to nemají i u nás, damn?) a příšerně kýčovitou magnetku na ledničku pro kolegyni Alfredovy maminky za to, že nám zařídila letenky. Je sběratel magnetek a i takhle kýčovitost jí prý udělala velkou radost =D
Chvíli jsme se zasekli před obrazovkou s bránami - naše blikala že se za chvíli otevře a pak "prosím čekejte". A tak jsme čekali. A čekali. A stále čekali. Nakonec jsme čekali velmi nervózně a když konečně bliklo číslo brány, vyrazili jsme doslova poklusem. Po příchod k bráně (zase ty urychlovací pásy!) jsme ale zjistili, že jsme jedni z prvních a že ta spousta lidí, co čekala v duty-free, čeká vlastně stejně jako my. Takže se místnost pomalu plnila a my sledovali letadlo, které přistálo se zpožděním, lidi, kteří vycházeli, úklid který šel řádit a čím dál netrpělivější dav za námi. Jenom tímhle čekáním jsme nabrali půlhodinu, ke které přibylo dalších deset minut zaseknutosti v tunelu k letadlu (nechápu proč oO) a jako velké finále zdržovačka s oním opilým pánem od odbavení.
Ten se totiž do letadla vpotácel, spadl na někoho v prvích řadách, velmi težce zaostřoval dozadu kde seděl zbytek jeho bandy, znovu se zapotácel, přísuny se začal posouvat vpřed... a někdy v tuhle chvíli ho chytil jeden ze stewardů a začal ho pakovat pryč. Co jsme pochopili z názorné ukázky, opilí nelétají. Zato zdržují celý let, protože se jim zajišťuje nová letenka a věci na přežití do onoho dalšího letu. Co se asi v takovýchto případech děje s odbavenými kufry v zavazadlovém prostoru...?
Povedlo se nám odstartovat po hodinovém zpoždění, kdy letadlo ještě čekalo před dráhou než se uvolní. Let zpátky byl snad ještě horší než let tam - letadlo mělo šílené zrychlení, třáslo se a naklánělo a mně málem vyletěl žaludek nosem. Přistání na Ruzyni bylo taky děsivé - letadlo dosedlo oproti Londýnu dost tvrdě a ujistilo mě v tom, že si ho nejspíš nikdy neoblíbím.
Narozdíl od dlouhé cesty v Gatwicku jsme u pásu s kufry byli hned, takže jsme si chvíli počkali, než se pás vůbec rozjel a než se začaly objevovat kufry. Je to velké dobrodružství, poznat v řadě zavazadel bezpečně to svoje a stihnout ho z pásu stáhnout XD
Už nás uháněli Alfredovi rodiče, kteří pro nás přijeli, takže jsme se rozloučili s Lukášem a Shanou a vyrazili ven. Překvapil nás teplotní rozdíl - v Anglii bylo chladno, ale sucho, takže člověk vlastně nemrzl... zato tady jsme se málem zalkli chladem a lehkou mlhou.
Náš návrat domů byl noční, utahaný a plný stále čerstvých zážitků.
A poznatky?
V neděli ráno se nám vstávalo fakt těžko. V noci se totiž stihl posunout čas, takže jsme se vyrovnávali nejenom s klasickým posunem (byste se divili, ale ono i ta hodina dělá divy, když je člověk nevyspalý), ale i s přeměnou letního času na zimní. Každopádně se nám povedlo dolů na snídani dojít relativně rozumně, ani ne pozdě a ani ne brzo. Stejně jsme ale byli jedni z prvních. V klidu jsme se nasnídali a začali zjišťovat, kde je v okolí ExCeLu směnárna. Chtěli jsme si samozřejmě koupit nějaké věci, ale v peněžence nám svítilo pár liber a slušná suma euro. A to v Anglii jaksi nebrat... Nakonec nám slečna od orgů něco našla, ale s Alfredem jsme se shodli že zkusíme přímo v ExCeLu potrápit bankomat.
Na auta jsme si samozřejmě počkali - ale tentokrát nás nejelo tolik. Několik lidí se už na Expo nevracelo, ale jelo domů nebo se dívat po Londýně - nebo prostě po vlastní ose a programu. Já si chvíli připadala ztracená ve velkém městě - to když Alfred odjel dřív jiným autem než já. Po zhruba půlhodině čekání se i James začal rozčilovat kde řidiči jsou a když jedno přijelo, doslova mě nacpal dovnitř, ať tu nejsem sama bez Alfreda =D
Na Expu nás vyhodili zase u zadního vchodu. Nastalo mých krušných deset minut, kdy jsem se sama uprostřed davů lidí snažila najít svůj kufr a samozřejmě ho nemohla najít. Panika už klepala na dveře, protože jsem nemohla najít ani kufr, ani Alfreda a orgové u Eurocosplay infostánku mi nebyli schopní říct, jestli vůbec někdo nějaké kufry přivezl a kde je vyložil. Naštěstí jsme se s Alfredem potkali přímo před stánkem, takže mě jakž-takž uklidnil z mojí počínající totální paniky a vydali jsme se hledat kufr. Po chvíli hledání jsme ho našli na druhé straně zákulisí infostánku, kde ještě před deseti minutami nebyl. Doteď přemýšlím, jestli mi na něj předtím někdo něco hodil, nebo ty kufry přivezli později nebo jsem panikařila tak moc, že jsem ho v nervech přehlídla XD
Zavazadlo jsme odvezli k Alfredovu nahoru do cosplay místnosti (kde to vypadalo opuštěně, se všemi těmi kufry...) a opět v civilu (vybavení foťákem a kamerou a kapesníčky) vyrazili do mumraje dole.
Lidí bylo méně, daleko. Zhruba jako v pátek po zahájení - na naše měřítka hodně, na sobotní narvanost málo. Prošli jsme se po hale, okoukli co kde mají a zhodnotili, že je čas jít zkusit trochu vyždímat bankomat. Vystáli jsme si na ně slušnou frontu (byly dva vedle sebe) a ačkoliv jsem tomu absolutně nevěřila, povedlo se vybrat jak Alfredovi, tak mně s mojí uchmuchmČeskouSpořitelnouuuuuchm.
Čas nákupů!
Několikrát jsme prošli celou halu, viděli každý stánek, oťapali desítky věcí, vytahali ze stojanů desítky plakátů... a najednou tu bylo to velké dilema. Když jsme jenom okukovali, byla spousta věcí co bychom si koupili - ale když nás v peněženkách hřála hotovost, nevěděli jsme najednou co.
Bylo to těžké a stálo nás to další túru po hale - ale nakonec jsme ulovili zimní čepici s ušima a saténovými stužkami (já, nečekaně XD), wallscroll s Lukou z Vocaloidů (Alfred), DVD s Byousoku 5cm (já, yepee!), knížku z BlazBlue s rozpisy a nákresy postav a fan i ne-fan obrázky (pro naši cosplay skupinu - na příští rok chytáme cosplaye právě z téhle hry), a spoustu triček s awesome obrázky/nápisy (Alfred).
Velmi nás pobavil stánek s hentai (opravdu hardcore hentai) doujinshi, u kterého byla na dočasné hlídání ponechána mladinká slečna v roztomilém (a proklatě krátkém) maidkovském kostýmu. A velmi zaraženě, celá rudá a s rozpačitým úsměvem stála a koukala na tu bandu úchylů, kteří se fanaticky hrabali štosy sprostých časopisů =D
A my pak dostali takový hloupý nápad jít se podívat do vedlejší haly, kde jsme v pátek viděli onen pouštní spídr ze Star Wars... a sotva jsme prošli dveřmi, ocitla jsem se v ráji =D
Vedlejší hala byla totiž narvaná sci-fi, fantasy, seriály, Legem, plackami a sběratelskými věcmi.
Lítala jsem s kamerou od stánku ke stánku, oči navrch hlavy a už přemýšlela, za co utratím zbytek financí. Alfred až tak nadšený nebyl, ale s velkým zájmem si halu procházel taky. Objevili jsme policejní auto, kterým jezdili Blues Brothers, auto alias stroj času z Cesty do budoucnosti, telefonní budku z Dr. Who, akční figurky původních, ještě převlékacích Action Manů, spoustu merchandise ke všemu možnému, přední brnění rytíře ve kterém se dalo fotit (a do kterého jsem samozřejmě vlezla a které na mě bylo moc vysoké XD), oplexisklovanou arénu pro souboje robotů a ring pro wrestling. Souboj robotů jsme nechytli, ale zato jsme chytli od začátku zápas wrestlingu. Bylo to... vtipné. Opravdu. Hezky vypracovaní mužové dělali pózy, nabíhali si do rány (aby se pak mohli ještě efektivněji poslat k zemi), mlátili sebou otočkami o zem a skákali na sebe z hrazení. Bylo to děsně přehrávané a jsem si jistá, že fanoušek wrestlingu ze mě nikdy nebude =D
Daleko větší radost mi udělala skupinka kolem pouštního spídru ze Star Wars, čítající Tuskena (takový ten zafačovaný pouštní člověk), dva stormtroopery (jeden vypadal jako když už jednoho stormtroopera spapal uuuchm) a dvě jednotky R2-D2. Nadšeně jsem cupitala za Artoo a natáčela si ho, aniž bych si všimla záludně schovaného majitele s dálkovým ovladačem. Takže milý Artoo se na mě otočil, vynadal mi, zacupital za mnou, znovu mi vynadal, vypustil na mě s rozčileným cvrlikáním páru a jal se mě pronásledovat kamkoliv jsem se hnula =D Byla jsem z toho na větvi, protože se zastavil když jsem se s ním chtěla vyfotit a pak pokračoval v mém pronásledování =D
Teprve pak mi Alfred ukázal poťouchlého pána s ovladačkou, který takhle děsil každou slečnu, která se nad Artoo začala rozplývat XD Podobně jsem dopadla se stormtrooperem, kdy mi kameru zabavil Alfred a pošoupnul mě k vojákovi, který se mě velmi rád ujal a na pár záběrů zapózoval. Yey, objala jsem si stormtroopera!
O pár kroků dál jsme potkali Ghostbustera s úžasným vymýtacím přístrojem na zádech, který byl poctivě zdokumentován pro pozdější potřeby XD
O pár kroků dál jsme potkali Ghostbustera s úžasným vymýtacím přístrojem na zádech, který byl poctivě zdokumentován pro pozdější potřeby XD
Nakonec jsem z téhle haly odešla se čtyřmi přívěsky na krk - jedna plastová vyřezávaná hlava (jakože placatá) Darth Vadera a jedna stormtroopera, a stejně dělanými (akorát kovovými a pěkně těžkými) znaky Autobotů a Decepticonů (Transformers, lidi...).
Než jsme všechno prošli, čas se značně posunul a byl čas si dojít pro kufry. Naposledy jsme vyjeli do naší bordelmístnosti ve druhém patře, popadli kufry a promotali se davem ven. Ještě jsme zkusili najít Jamese, ale nikdo o něm od rána nevěděl, takže jsme se ani nerozloučili a rovnou se vymotali chodbou ven.
Tady jsem si jiště natočila přístavní jeřáby, které už byly bez lan a nefunkční, ale stále totálně creepy (a skvělé na pozadí na focení!) a vyrazili jsme úplně pryč.
Vtipně jsme se zapomněli v nadzemce, odkud nás s bíle zářícími úsměvy vypakovala banda černochů (bylo to děsivé, ale kupodivu slušné a fakt poradili). Metro při zpáteční cestě nepůsobilo ani o ždibec míň klaustrofobicky - je prostě hnusný, malý a špinavý. Brr. Teprve v tuhle chvíli jsem ocenila naše poctivé ruské metro s nekonečnými eskalátory =D
Přestup na jinou trasu byl pro nás lehce zmatečný, a pro mě byl obrovským překvapením. Uprostřed přestupu, na plošině kde se sbíhaly čtyři eskalátory a kde bylo liduprázdno, jsem byla požádána o ruku :3 Následovala typická reakce - koukala jsem jako puk, rozbrečela jsem se... a v tu chvíli kolem začaly proudit přestupující davy =D Takže moje "ano" bylo usoplené a ukuňkané v tom hluku všude okolo. Ale kruci, kdo může říct že byl o ruku požádán v metru? XD
Zbývající cesta na nádraží London - Victoria byly snad jenom dvě stanice, takže za chvíli jsme se opět vztekali s kufry zaseknutými v turniketech a schody na naprosto nečekaných místech - navíc v počtu tři schody po pěti metrech.
Na Victorii jsme se srazili s Lukášem a Shanou, takže pánové vyrazili koupit jízdenky, my rychle zdrbly kdeco (můj prstýnek, Shaninu novou sukni XD) a přesunuli jsme se k tabuli s odjezdy. Jeden vlak na Gatwick nám ujel před nosem, takže jsme se s Alfredem vydali okupovat Burger King, jelikož jsme od rána nejedli. Možná právě proto jsme zlikvidovali hranolky, pití, a půlkou hamburgeru nakonec nakrmili koš...
Cesta na letiště opět proběhla vestoje v přecpaném a přetopeném vlaku. V kombinaci s naším nevyspáním a únavou jsem se divila, že to s námi neseklo - ale přežili jsme a ve zdraví vytahali kufry na letiště.
Tady následovalo překvapení, protože jsme byli nahnáni do letištní nadzemky a k terminálu byli dovezeni dobrých pět minut cesty oním směšným vláčkem. V terminálu jsme to vzali docela úprkem k už otevřenému odbavení. Překvapilo nás, že dopravce, který z Ruzyně lítá dvakrát za den tady má celé jedno odbavovací číslo (však víte... A, B, C... my měli G) se snad deseti přepážkami, kdy jich fungovala více než polovina (na Ruzyni při odletujedna...). Fronta se sice klikatila a lomila snad natřikrát, ale díky více přepážkám jsme byli za deset minut na řadě.
Alfred si opět užil štráchy s kufrem se zbraní. Ochranka si ho čapsla, odtáhla zase někam k rentgenu a vypustila po docela dlouhé době i s pečetí na zámku kufru. Prý byli zvědaví úplně stejně jako čeští policajti a ochranka =D
Velmi nás poděsila bodrá česká parta lidí, co se zřejmě vracela z fotbalu a v které byl jeden pán, který měl evidentně přes čáru. Tak nějak jsme je měli vedle sebe celou frontu a čekání na vstup do duty-free zóny, což moc příjemné nebylo - zvlášť při představě, že v letadle můžou skončit někde vedle nás.
U pípáků na kovy a tekutiny mě zase zuli (a mně teprve teď došlo, že mi ve steelkách nepípají okované dírky na tkaničky, ale ta ocelová špička v botě XD), ale zato mi prošly kapičky do nosu (yeepee, žádný beton v dutinách!).
V duty-free zóně jsme ulovili pitíčka - CapriSonne s normálním zavíratelným víčkem (proč to nemají i u nás, damn?) a příšerně kýčovitou magnetku na ledničku pro kolegyni Alfredovy maminky za to, že nám zařídila letenky. Je sběratel magnetek a i takhle kýčovitost jí prý udělala velkou radost =D
Chvíli jsme se zasekli před obrazovkou s bránami - naše blikala že se za chvíli otevře a pak "prosím čekejte". A tak jsme čekali. A čekali. A stále čekali. Nakonec jsme čekali velmi nervózně a když konečně bliklo číslo brány, vyrazili jsme doslova poklusem. Po příchod k bráně (zase ty urychlovací pásy!) jsme ale zjistili, že jsme jedni z prvních a že ta spousta lidí, co čekala v duty-free, čeká vlastně stejně jako my. Takže se místnost pomalu plnila a my sledovali letadlo, které přistálo se zpožděním, lidi, kteří vycházeli, úklid který šel řádit a čím dál netrpělivější dav za námi. Jenom tímhle čekáním jsme nabrali půlhodinu, ke které přibylo dalších deset minut zaseknutosti v tunelu k letadlu (nechápu proč oO) a jako velké finále zdržovačka s oním opilým pánem od odbavení.
Ten se totiž do letadla vpotácel, spadl na někoho v prvích řadách, velmi težce zaostřoval dozadu kde seděl zbytek jeho bandy, znovu se zapotácel, přísuny se začal posouvat vpřed... a někdy v tuhle chvíli ho chytil jeden ze stewardů a začal ho pakovat pryč. Co jsme pochopili z názorné ukázky, opilí nelétají. Zato zdržují celý let, protože se jim zajišťuje nová letenka a věci na přežití do onoho dalšího letu. Co se asi v takovýchto případech děje s odbavenými kufry v zavazadlovém prostoru...?
Povedlo se nám odstartovat po hodinovém zpoždění, kdy letadlo ještě čekalo před dráhou než se uvolní. Let zpátky byl snad ještě horší než let tam - letadlo mělo šílené zrychlení, třáslo se a naklánělo a mně málem vyletěl žaludek nosem. Přistání na Ruzyni bylo taky děsivé - letadlo dosedlo oproti Londýnu dost tvrdě a ujistilo mě v tom, že si ho nejspíš nikdy neoblíbím.
Narozdíl od dlouhé cesty v Gatwicku jsme u pásu s kufry byli hned, takže jsme si chvíli počkali, než se pás vůbec rozjel a než se začaly objevovat kufry. Je to velké dobrodružství, poznat v řadě zavazadel bezpečně to svoje a stihnout ho z pásu stáhnout XD
Už nás uháněli Alfredovi rodiče, kteří pro nás přijeli, takže jsme se rozloučili s Lukášem a Shanou a vyrazili ven. Překvapil nás teplotní rozdíl - v Anglii bylo chladno, ale sucho, takže člověk vlastně nemrzl... zato tady jsme se málem zalkli chladem a lehkou mlhou.
Náš návrat domů byl noční, utahaný a plný stále čerstvých zážitků.
A poznatky?
Osmáci to přežili! =D Sice sežrali co šlo (takhle vybílenou misku jsem u nich nikdy neviděla) a vypadlo jim běhací kolečko, ale zvládli to.
Do Anglie jedině letadlem - let trvá hodinu a čtyřicet čtyři minuty.
Když jedete jako soutěžící na Eurocosplay, z Londýna uvidíte prdlajs.
Úroveň pořádání conů je na daleko vyšší úrovni než u nás. Na druhou stranu, naprosto to postrádá tu přátelskou a 'domácí' atmosféru, jakou mívá celý Animefest.
Existují určité prototypy organizátorů, kteří jsou vždy a všude. Několik anglických bylo jako přes kopírák s těmi českými a ta podoba byla tak věrná, že jsme se tomu pochechtávali celý víkend.
Pokud člověk vyrábí kostým na soutěž a soutěž s ním nevyhraje, není důvod si myslet že je kostým špatný. V takovýchto soutěžích jde totiž především o výrobu kostýmu, ne o to jak skvěle vypadá (důvod, proč vyhrál kostým Skeksila a ne nějaká polonahá okřídlená slečna, ačkoliv vypadá mnohem přitažlivěji - co si budeme povídat XD). Ale na efekt je cosplay pořád jenom kostým - takže pokud z něj neodpadávají časti, není omamlaný lepidlem a podobně, má velkou, obrovskou, šanci vizuálně zaujmout. Tady to platilo tak, že všechny epické kostýmy byly epické, ale ne všechny dostaly awesome hodnocení - viz. umístění některých krabic.
Kostým může být absolutně věrohodný a na sto procent přesný, ale když je to ve výsledku právě jenom nějaká slečna s obyč zbraní, chrániči na holeních a předloktích, tak v žádné takovéhle větší soutěži pravděpodobně nevyhraje.
Nejvíc šancí mají kostýmy propracované, složitější, technicky zdařilé a hlavně takové, které můžou ukázat co nejvíc možností dané postavy. Nemožnost krabic ukázat a dokázat to, co jejich předlohy ve filmu/hrách je s největší pravděpodobností to, co brání jejich lepšímu místění. Pak více dává smysl letošní druhé a třetí místo - technicky skvělé kostýmy se vším všudy, nebrání pohyblivosti a mají taky technická hejbátka a blikátka.
Vítězný kostým tedy musí být podle nás věrný, technicky náročný a zároveň technicky dobře provedený, dovolující dělat to co jeho předloha.
Ta domněnka, že zahraniční cosplayeři používají materiály, co k nás nejsou k sehnání, je totální blábol. Plasty a pěny na brnění, štíty a podobné věci se tu prodávají už od dob komančů - jenom nikoho nenapadlo je hledat a zkoušet tvarovat. Doufám, že kluci udělají recenze na blog - tohle by se rozhodně mělo šířit dál.
Cosplayově jsme teprve v začátcích. Long way to go, pokud se chceme úrovní přiblížit takhle velkým conům. Chtělo by to odhodit tu velikou nevraživost a soupeření, kterého tu je hrozně moc a aspoň v těhlech začátcích spolupracovat. Opravdu.
A co nakonec? Eurocosplay je obrovská motivace. Totálně nám to překopalo pohled na cosplay (náš i lidi u nás). A určitě se budeme snažit, aby jeden z nás vyhrál buďto Animefest, nebo Advík - protože rozhodně chceme jet soutěžit znova! =D
Do Anglie jedině letadlem - let trvá hodinu a čtyřicet čtyři minuty.
Když jedete jako soutěžící na Eurocosplay, z Londýna uvidíte prdlajs.
Úroveň pořádání conů je na daleko vyšší úrovni než u nás. Na druhou stranu, naprosto to postrádá tu přátelskou a 'domácí' atmosféru, jakou mívá celý Animefest.
Existují určité prototypy organizátorů, kteří jsou vždy a všude. Několik anglických bylo jako přes kopírák s těmi českými a ta podoba byla tak věrná, že jsme se tomu pochechtávali celý víkend.
Pokud člověk vyrábí kostým na soutěž a soutěž s ním nevyhraje, není důvod si myslet že je kostým špatný. V takovýchto soutěžích jde totiž především o výrobu kostýmu, ne o to jak skvěle vypadá (důvod, proč vyhrál kostým Skeksila a ne nějaká polonahá okřídlená slečna, ačkoliv vypadá mnohem přitažlivěji - co si budeme povídat XD). Ale na efekt je cosplay pořád jenom kostým - takže pokud z něj neodpadávají časti, není omamlaný lepidlem a podobně, má velkou, obrovskou, šanci vizuálně zaujmout. Tady to platilo tak, že všechny epické kostýmy byly epické, ale ne všechny dostaly awesome hodnocení - viz. umístění některých krabic.
Kostým může být absolutně věrohodný a na sto procent přesný, ale když je to ve výsledku právě jenom nějaká slečna s obyč zbraní, chrániči na holeních a předloktích, tak v žádné takovéhle větší soutěži pravděpodobně nevyhraje.
Nejvíc šancí mají kostýmy propracované, složitější, technicky zdařilé a hlavně takové, které můžou ukázat co nejvíc možností dané postavy. Nemožnost krabic ukázat a dokázat to, co jejich předlohy ve filmu/hrách je s největší pravděpodobností to, co brání jejich lepšímu místění. Pak více dává smysl letošní druhé a třetí místo - technicky skvělé kostýmy se vším všudy, nebrání pohyblivosti a mají taky technická hejbátka a blikátka.
Vítězný kostým tedy musí být podle nás věrný, technicky náročný a zároveň technicky dobře provedený, dovolující dělat to co jeho předloha.
Ta domněnka, že zahraniční cosplayeři používají materiály, co k nás nejsou k sehnání, je totální blábol. Plasty a pěny na brnění, štíty a podobné věci se tu prodávají už od dob komančů - jenom nikoho nenapadlo je hledat a zkoušet tvarovat. Doufám, že kluci udělají recenze na blog - tohle by se rozhodně mělo šířit dál.
Cosplayově jsme teprve v začátcích. Long way to go, pokud se chceme úrovní přiblížit takhle velkým conům. Chtělo by to odhodit tu velikou nevraživost a soupeření, kterého tu je hrozně moc a aspoň v těhlech začátcích spolupracovat. Opravdu.
A co nakonec? Eurocosplay je obrovská motivace. Totálně nám to překopalo pohled na cosplay (náš i lidi u nás). A určitě se budeme snažit, aby jeden z nás vyhrál buďto Animefest, nebo Advík - protože rozhodně chceme jet soutěžit znova! =D
~ Myra
Žádné komentáře:
Okomentovat